Ladislao KUBALA

Zní to téměř neuvěřitelně, ale fotbalový chrám Nou Camp v Barceloně stojí díky fotbalistovi s československými kořeny. Ladislao Kubala vyvolal takový zájem katalánského publika, že šedesátitisícový Les Corts už nestačil, a klub proto vybudoval nový megastánek.

Pro Barcu je Kubala nezapomenutelnou legendou. Právě on klub povznesl z bídy a utlačování panujícího na počátku 50. let minulého století, kdy ve Španělsku vládl diktátor Franco, obdivovatel konkurenčního Realu Madrid.

Kubala řídil hru, uchvacoval míčovým driblinkem, díky vyvinutým svalům měl sílu v soubojích a střílel důležité góly. Za Barcelonu jich bylo 243 v 329 zápasech. Ani po mnoha letech na to fanoušci nezapomněli - nedlouho před smrtí Kubala převzal cenu pro nejlepšího fotbalistu Barcelony všech dob. Sepětí s klubem vyjadřují i četné hlasy, podle nichž by stadion měl nést jeho jméno.

Kubala je světovou raritou, reprezentoval totiž tři země: Československo, Maďarsko a Španělsko. Jeho život by vydal na pozoruhodnou knížku, kde hlavní hrdina balancuje na hranici slávy i smrti. Narodil se v Budapešti. Otec byl z jedné poloviny Polák, ze druhé Slovák, matka zase napůl Maďarka a Slovenka. Odtud pramení jeho mezinárodní kořeny. "Já sám se nejvíc cítil Španělem, protože jsem tam strávil většinu života," říkal o sobě. Hned po válce se špinavý blonďák s nepoddajnými vlasy i povahou přestěhoval do Bratislavy s ovdovělou matkou.

V Československu si vzal pohledný mládenec dceru bývalého reprezentačního trenéra Ferdinanda Daučíka, ale než se ve čtyřiceti letech trochu usadil, vedl bohémský život. Hýřil penězi, chodil po večírcích, byl obletovanou celebritou. Někdy se čtyři dny neukázal doma...

Fotbal hrál za Slovan a brzy oblékl i dres československé reprezentace. O jeho začátcích kolují legendy. "Mladej, neboj, já dám dva góly a ty taky," uvítal ho prý kanonýr Josef Bican před jedním z jeho prvních zápasů v reprezentaci proti Polsku. Odhad měl naprosto přesný.

Zakrátko Kubalu povolali Maďaři zpátky domů. Musel na vojnu, což nesl nelibě. Zvolil útěk z komunistické říše. Psal se březen roku 1949 a on v přestrojení za sovětského vojáka ujížděl v náklaďáku s dalšími uprchlíky směr Vídeň. Pod celtou skrýval ženu a malé děcko. Kdyby je tenkrát na hranici chytili, Kubalův talent by zůstal udušen. Maďarští mocipáni přesto běsnili a trvali na doživotní diskvalifikaci.

Marné byly pokusy nejednoho klubu v čele s AC Turín, tehdejší jedničkou na italské scéně, o milost pro nadějného emigranta. Paradoxně mu to pomohlo k zachráně života. S Turínskými měl vyrazit na zápas v Lisabonu, jenže chybělo povolení, navíc ho zastavila těhotná manželka. "Neodjížděj, budu rodit," prosila. Při zpáteční cestě letadlo havarovalo a všichni zahynuli...

V těžké době Kubalu napadla spásná myšlenka. Z emigrantů, jichž bylo po Evropě víc, postavil mužstvo. Kočovali v autobuse s nápisem "Magic Bus". Dokonce porazili španělský národní tým, přičemž se Kubala předvedl pěkným gólem. To mu zajistilo budoucnost. Barcelonský prezident Josep Samitier si vymohl na FIFA zrušení trestu, Kubala přijal španělský pas a po dvou letech oficiálně stál na hřišti. Rychle se stal idolem. Jeho souboje s Di Stefanem z Realu Madrid byly v 50. letech absolutním vrcholem jak na hřišti, tak v zákulisí. Oni dva se tehdy přetahovali o pověst nejlepšího fotbalisty světa. Trofejí i slávy měl víc Di Stefano, ale v něčem na svého soka, pověstného bohémským životem a nevalnou životosprávou, přece jen nestačil. Třeba když Kubala dal v ligovém zápase rekordních sedm gólů Gijonu.

"Mohlo ho hlídat milión obránců, ale on stejně dokázal přihrát do volného prostoru, vzpomínal na něj spoluhráč ze španělského národního týmu Izidro Langara. V československé reprezentaci hrával například s fenomenálním Josefem Bicanem, který o něm později vyprávěl: Laco mě pozval do Barcelony, zařídil mi třeba audienci u krále Juna Carlose. Ale já mu povídám: 'Král tu bude ještě dlouho, chci si povídat s tebou'." O čtrnáct let starší Bican zemřel o pět měsíců dřív než Kubala.

Zatímco na Bicana se v Československu zapomínalo, protože komunistický režim výrazným sportovním hvězdám nepřál, Kubala se ve Španělsku zařadil do nejvyšších pater společenské smetánky. Jedenáct let trénoval národní tým, poté ho angažovaly například reprezentace Saúdské Arábie či Paraguaye. Se Španělskem dokonce v roce 1992 vyhrál olympiádu. V roce 1999 ho Barcelona představila jako nejvýraznější osobnost klubové historie. Vyhrál před argentinským kouzelníkem Diegem Marodnou a nizozemským bohem Johanem Cruyffem. "To je překvapení," žasl Kubala. "Jsem opravdu moc rád, že si mě příznivci Barcelony ještě dnes pamatují." Poslední roky trpěl nedostatkem vápníku v krvi. Tři měsíce ležel těžce nemocný v nemocnici, pak vydechl naposledy. Psal se 17. květen 2002.

"Jako by zemřel někdo z rodiny," smutnil Nicolau Casaus, čestný prezident Barcelony. Klubová vlajka byla spuštěna na půl žerdi. Mezinárodní fotbalová federace Kubalu o dva měsíce později odměnila in memoriam Řádem za zásluhy.

Byl prostě úžasný - a to, že se mu v Barceloně dostalo většího uznání než Cruyffovi či Maradonovi, kteří také oblékali červenomodrý dres, vypovídá o všem.

Legendární útočník Alfredo Di Stefano, soupeř z Realu Madrid, měl v očích slzy, Paco Gento se upřeně díval do nebe. Předchozího dne zemřel Ladislao Kubala, bylo mu 74 let. Stále je blízko svého milovaného klubu, rodina ho nechala pohřbít v Les Corts nedaleko Nou Campu.

Statistika L.Kubaly:
KLUBY: Ganz (1939-1945), Ferencvaros (1945), Slovan Bratislava (1946-1947),Vasas (1948), FC Barcelona (1951-1961), Espanyol Barcelona (1963-1964 jako hrající trenér ).
ÚSPĚCHY: 4x mistr Španělska (1952, 1953, 1959, 1960), 5x vítěz Španělského poháru (1951-1953, 1957, 1959), 2x Veletržního poháru (1958, 1960), nejlepší fotbalista v historii Barcelony a druhý nejlepší fotbalista Španělska 20. století podle IIFHS.